Stařec a moře nasranejch lidí

Obědová oslava začíná malinko později, protože naše obří skupina skládající se z matky, její sestry, mě, mého bratra a našeho jediného bratrance se nedokáže sejít včas. Je dvanáct hodin. Matčina sestra má hodinu zpoždění. Mám tak alespoň šanci protrpět konverzační výměnu na téma žehličky mezi bratrem a matkou.

Bratr přijel o den dříve a ubytoval se v deštěm již tolikrát promáčené místnosti, že by se její strop dal krájet jako mramorová bábovka s vanilkou, což s příběhem nijak nesouvisí, ale považuji za nutné uvést pro čtenáře vizuální reálie do patřičných souvislostí.

Tento vizuální nedostatek se mimochodem bratr rozhodl minulý měsíc řešit tak, že vymaloval přilehlou chodbu. Netuším proč, když se matka chystá stěhovat pryč, ale raději jsem se neptal. Každopádně nátěr způsobil zajímavý efekt. Protože se v domě 15 let kouřily cigarety a bratr před malováním zeď neoškrábal, vznikla vizuálně vymalovaná chodba, která při vysychání propouští aroma močoviny (vlivem kombinace se zašlým cigaretým kouřem). Matka proto už týden hledá, kam jí doma čůrají kočky, přestože doma žádné kočky už více než rok doma nemá.

Ale abych se vrátil k příběhu o žehličce. Bratr si potřeboval zapojit nabíječku do elektřiny. V pokoji byl na zemi odpojený prodlužovací rozbočovací kabel s pěti zásuvkami. V jedné ze zásuvek bylo něco zapojeného. Prodlužovací rozbočovací kabel tedy zapojil do elektřiny a do něj nabíječku. Po chvíli ucítil závan, jako když se něco pálí. I zbystřil a objevil na žehlicím prkně zapnutou žehličku. Ukázalo se totiž, že matka žehličku nevypíná tlačítkem na žehličce, ale vytahuje místo toho celý prodlužovací rozbočovací kabel ze zásuvky.

Někomu, kdo nezná mou matku, nebo má OCD autismus, by takové chování mohlo přijít nelogické. Bratr s nediagnostikovaným autismem se sklony k OCD to každopádně vyhodnotil jako jasnou chybu na straně matky a celých 60 minut s ní o tomto problému… diskutoval. Někdo by řekl, že se „hádali“, ale přece zvýšený hlas, jízlivá slovní dikce, nebo označování se za mentálně postižené nemusí nutně znamenat hádku.

Matka odsekává, že takto vypína žehličku celý život a v domě žije sama, tudíž je to bratrova chyba. Bratr argumentuje, že nikdo na světě takto spotřebič nevypíná a ptá se, zda i mikrovlnnou troubou nechává celý den zapnutou a jen ji vytahuje ze zásuvky. Matka se zamyslí a na chvíli to vypadá, že by to tak mohla začít dělat. V tom někdo zvoní. Matka diskuzi zakončuje tím, že se bratr bude muset smířit s tím, že ona není normální. Zda se s tím smířil, můžeme jen hádat, ale já bych řekl, že nikoli, poněvadž se následujících deset minut snaží vysvětlit mě, proč má pravdu on.

Přidává k tomu historku z domu jeho tchýně, kde prý se mu stalo, že si zapojil notebook do zásuvky a opřel si nohu o kovové topení. Načež dostal z ničeho nic několikrát zásah elektrickým proudem. Jednou prý bylo kopnutí tak velké, že ho to donutilo tuto anomálii řešit se švagrovými. Ti pozvali řemeslníka z nejbližší hospody, který zjistil, že je v dané místnosti špatně nainstalovaná zásuvka a proto při zapojení spotřebiče probíjí do lidí, namísto do země.

Zda chtěl touto historkou podpořit imbecilitu manipulátorky se žehličkou, nebo něco jiného, se už nedozvídám, protože je čas vyrazit na hodinovou túru vstříc motorestu na okraji města, který si matka vybrala k oslavě svých kulatých sedmdesátých narozenin, protože tam mají denní menu.

Atmosféru zachmuřilého města idylicky doplňuje absence slunečních paprsků a chladný vítr snažící se proniknout skrze oblečení až k našim prokřehlým tělům. Odvrácená strana trasy nabízela místy i hezké scenérie. Škoda jen, že pět metrů od ní se nachází frekventovaná silnice.

Po nějaké době přicházíme k motorestu. Přebíháme frekventovanou vozovku, abychom se ocitli na parkovišti, které je pokryté kalužemi a výtluky. Zaparkovaným kamionům to nevadí. Motorest působí poněkud zasmušile a nepřátelsky pro pěší. Těžko říct, proč. Motorestní štít už také pamatuje lepší časy a chybí mu minimálně jedno diakritické znaménko. Divím se, že nás nikde nevítá plastiková soška kuchaře, toliko typická pro osmdesátá léta minulého století.

Vnitřek restaurace působí čistě, ale kombinace výzdoby z čínského tržiště a dekorací z devadesátkového nevěstince či striptýzového baru vysílá smíšené signály a člověk přemýšlí, co vše se tady za ta léta muselo dít.

Vítá nás servírka a ptá se, zda máme rezervaci. Samozřejmě nemáme. Jednak nejsme indiáni, ale především jsme nevěděli, kdy přijdeme. Je půl třetí. Ideální čas oběda, zdá se. Usazují nás překvapivě ke stolu, nad kterým je masivními písmeny z nafouknutých balónků napsána číslovka 70. Všude je inscenovaná narozeninová dekorace a uprostřed tkví nápis Happy Birthday… Je mi jasné, že je to náhoda a podle bídně nafouknuté číslovky 7 soudím, že tam tuto dekoraci mají už nějakou dobu.

Ostatní členové naší posádky si však ničeho nevšímají. Usadí se a zkoumají jídelní lístek. Tradiční nabídka: hovězí vývar, svíčková (zrovna došla), vrabec, smažený sýr, kuřecí a vepřové řízky, a „narozeninové menu“ v podobě vepřové panenky.

Zatímco mezi dámami probíhá diskuze, zda bude panenka tuhá, a zda ji zvládnou ukousnout, je odněkud cítit silný závan toalet, přestože tyto se nacházejí na chodbě za zavřenými dveřmi. Snažím si toho nevšímat a raději zkoumám místní výzdobu.

Proběhne objednávka nápojů, čaje nabízejí pouze černé, zelené a ovocné, podobně jako za socialismu. Po vášnivé diskuzi se servírkou na téma absence čaje z čerstvého zázvoru dostává matčina sestra doporučení na růžový tonik. Sestra se pídí po informaci, proč je růžový. Servírka netuší, proč je růžový. Nakonec si sestra objednává růžový tonik i s rizikem tohoto tajemství.

Na menu je sice 13 jídel, ale všechna jsou s lepkem. Dávám si tedy aspoň řízek s bramborovým salátem. Když už mi bude zle, tak ať je to aspoň na vstupu chutné. Snad. Polévka je v ceně denního menu automaticky.

Polévku přinášejí s asi půlkilogramem nudlí. Má silnou chuť po maggi. Všichni se olizují.

Během konzumace polévky maminka vypráví příběh, jak si jednou v Kauflandu zakoupila hotovou polévku za 15 Kč ve slevě. SLEVĚ! A ta porce byla tak velká, že ten den už nemusela vůbec vařit! Téma se sestrou rozebírají dalších 15 minut.

Pro kontext je nutno říct, že ani matka, ani její sestra nemají hluboko do kapsy. Sestra ještě stále pracuje, bydlí ve vlastním bytě a nedostatkem netrpí. V tomto kontextu je navíc komické, že se matka konečně po pěti létech rozhodla zrekonstruovat byt a přestěhovat se z domu hrůzy. Najala si nakonec firmu, která jí udělala kalkulaci o přibližně 1/3 dražší než je standard. Matka však nic měnit nehodlá. Důležitější pro ni je, že ušetřila při nákupu polévky deset korun. Ale ušetřit statisíce na rekonstrukci bytu ji nebaví. Zvláštní.

Ale zpět ke slavnostnímu obědu. Mírně delší čekací lhůtu na hlavní chody si stále krátím pozorováním výzdoby jak vystřižené z čínského obchodního domu a kochám se výhledem z motorestu na tovární halu s traktory a frekventovanou silnicí v pozadí.

Po delší době přicházejí hlavní chody. Dámy si konečně všímají, že je náš roh vyzdoben narozeninovou tématikou vč. číslovky 70. Okamžitě mě obviňují, že jsem to celé zařídil. Říkám, že já za to určitě nemůžu. Nenechají si nic vymluvit a celou dobu konzumace hořekují, že jsem neměl utrácet za výzdobu. Narozeninové menu na lístku jsem prý zařídil také.

Zkoumám svůj hlavní chod. Tři druhy řízků jsou spíše průměrné a je vidět, že už někde nějakou delší dobu čekaly na kamioňáky a byly po mé objednávce znovu přefritované. Bramborový salát sycený maggi, podravkou či jinou takovou veličinou jsem ještě nejedl, ale kupodivu není vůbec špatný. Určitě si jej dělají na místě, protože brambory jsou uvařené správně.

Bratranec vášnivě vypráví příběh o tom, jak byl na dovolené v Londýně a počítal tam tlusté mladé holky a kolik ušetřil peněz, když si kupoval věci v akci a ve slevě. Matka se sestrou nadšeně přikyvují.

Ke konci odpoledního oběda si všichni objednávají alkohol. Obsluha neví, jestli mají becherovku, ale nakonec ji někde najdou.

Servírka přináší panáky, a ptá se, jaká je příležitost oslavy. Je překvapená, že slavíme sedmdesátiny. Prý tam zrovna včera byla také oslava, a také sedmdesátin! Koincidence! Matka i její sestra jsou v upřímném šoku, že jde o náhodu a nikdo pro ně toto oslavenecké zátiší v motorestu nepřipravil předem.

Po dopití alkoholu se loučíme s motorestem i s jeho zachmuřenou okolní atmosférou a odcházíme zpět do domu hrůzy, kde když se po vstoupení dovnitř nechají otevřené vchodové dveře, tak teplo vniká dovnitř, namísto ven, jak je tomu u jiných domů v zimě zvykem. Již nyní se na okraji židle netrpělivě těším na oslavu dalších kulatin za deset let.